Každý potřebuje peníze. I někdo úplně maličký, jako je obyčejný člověk, i někdo velký, jako je stát. Ale ať je potřebuje kdokoliv, nedá se spolehnout, že jich bude dost. Prostý člověk si jich nemusí právě moc vydělat a stát si je vydělat vlastně vůbec neumí, ten je tahá z lidí. Zato utrácet dovedou všichni, lidé stejně jako státy. A všichni si také dokážou žít nad poměry, když na to přijde. Jenže takový život nad poměry znamená jedno – že dotyčným nakonec nějaké ty peníze scházejí. A dotyčné pak nejednou napadne vzít si půjčku.
Obyčejný člověk ví, že si má půjčovat tak, aby zvládal splácení. A když to možná neví, připomínají mu to jeho blízcí, jimž jde o jeho blaho. A když ani to nepomůže, snad zafungují aspoň bankovní opatření, která mají zabránit v půjčení lidem, u nichž je to s možnostmi splácení nahnuté. Takže se mezi námi vyskytují sice i lidé, kteří se půjčkami zadluží natolik, že už je nedokážou splatit, ale není jich tolik, kolik by jich bylo, kdybychom jim nechali v tomto ohledu volné pole působnosti. Ale stát? Ten to neví. Tedy neví to zřejmě politici, kteří ho řídí, protože stát samotný nemá mozek a nemůže nad tím přemýšlet.
Na stát se to tedy jenom svádí, pokud se něco nepovede. A že se toho v poslední dlouhé řadě let nepovedlo! Vládnoucí politici si totiž půjčují na stát a do svých dluhů si nedají snad vůbec nikým mluvit. Nemusí, protože vědí, že nebudou jejich žádosti o půjčky odmítnuty. Mohou totiž dát do zástavy deset a půl milionu našich lidí coby ručitelů. A tak si vlády vesele půjčují a utrácejí. A dělají to, co by normální lidé dělat určitě neměli. Už dávno vytloukají takzvaně klín klínem. Půjčují si, aby měly na splácení dřívějších půjček. A ještě něco navíc, aby se zase mohly rozšoupnout. Protože my to zaplatíme. My to budeme muset zaplatit. My, obyčejní lidé, kteří si na rozdíl od státu musíme dávat hodně velký pozor, abychom to náhodou s nějakou půjčkou nepřehnali.